Téměř celý život kolem mě běhal nějaký pejsek. Už když jsem byl malý kluk, tak jsme měli na dvorku nějakou tu ,,ťapinu", která nám zpříjemňovala dlouhé chvíle, a my jí, jak doufám. Po nějaké době jsem měl i dvě kokršpanělky, ale s těmi jsme si nějak moc nesedli a já jsem toho pravého parťáka stále vyhlížel. Vždycky jsem ,,pokukoval'' po ovčácích, ale má dcera Šárka, která je oddanou pejskařkou snad už od dětství, mi to stále rozmlouvala. Měla vždy rozumné argumenty, takže jsem si toto rozhodnutí vždy zase rozmyslel. Pak to byla právě ale Šárka, která mi jednoho dne přivezla ukázat své nové štěňátko, Chodského psa. Pro mě tehdy to bylo naprosto neznámé plemeno, takže jsem na návštěvu byl patřičně zvědavý. Ve dveřich se objevilo krásné chundelaté stěňátko, které se v mých očích podobalo ovčákovi, ale povahou, jak jsem později stále zjišťoval, bylo mnohem mírnější než ta povaha ovčáka. Byla to fenečka: Burka Mezi Rolemi, kterou si Šárul ,,podomácky'' přejmenovala na Koru. Jak šel rok s rokem, tak jsem zjišťoval při pravidelných procházkách, že je choďáček ve všech ohledech naprosto perfektní pes a že to je ten pravý parťák, na kterého čekám a kterého tak dlouho hledám. Netrvalo dlouho a už mi Šarul volala, že v chovatelské stanici Vigilo mají štěňátka a mají volnou fenečku. Hned jsem paní Růženku Blehovou zkontaktoval. Jeli jsme se podívat na malé černé kuličky a bylo jasno :-) Za pár týdnů jsme si vezli domů Cortinu Vigilo, které i já ,,podomácky'' řikám Kori, aby se to nepletlo. :-)